Leos Carax, nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu, se po třináctileté pauze vrátil triumfálním způsobem. Ve filmu, který měl podle mnohých letos v Cannes získat Zlatou palmu, ztvárnil režisérův věrný druh Denis Lavant tajuplného pana Oscara, beroucího na sebe v průběhu jednoho dne nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina a charakterizuje tak režisérovo krédo „rozprostřené“ do pěti filmů v průběhu téměř třiceti let. Pro Caraxe typické, bolestně romantické vidění světa se snoubí s hravou provokativností a nezměrnou láskou k bizarním milníkům v dějinách filmu (mezi mnoha jinými Oči bez tváře Georgese Franjua). Jeho uhrančivý spektákl je prostoupen obdivem k Paříži, která bezmocně přihlíží pomalému zániku legendárního obchodního domu Samaritaine v sousedství Pont Neuf, ale třeba i k mizejícímu světu limuzín či zpěvu Kylie Minogue.
